Náš příběh
Jsem maminkou prvorozeného syna Románka a chtěla bych se s vámi podělit o náš příběh.Každá nastávající maminka si přeje, aby její těhotenství proběhlo bez komplikací a aby porod proběhl tak, jak má a miminko bylo hlavně v pořádku a zdravé.V mém případě probíhalo těhotenství bez komplikací a v naprostém pořádku, takže jsme se všichni z rodiny těšili s velkým očekáváním na příchod miminka.
Když přišlo datum termínu, stále se nic nedělo.Přenášela jsem již 10 dní po stanoveném dnu termínu porodu, nastoupila jsem tedy do nemocnice v ..., hned přišlo na vyvolávaný porod, který bohužel nebyl příznivý. Vyvolali kontrakce, zavedli vaginální tabletu napomáhající zrání děložního hrdla....komplikace vznikly tím, že jsem se přesto stále neotvírala, jak bych měla a děložní cesty nebyly stále dozrálé.Tak to šlo 2 dny a já stále nebyla připravená k porodu, bolesti se jen stupňovaly, byly ukrutné. Třetí den mi na wc odtekla plodová voda. Já si všimla, že byla zbarvená do zelena a napadlo mě, že není asi něco v pořádku. Řekla jsem to zdravotní sestře a ona doktorce. Musela jsem hned na porodní sál. Po třech dnes jsem byla hrozně unavená a vyčerpaná, ale snažila jsem se ze všech sil přivést mé dítě na svět, ale stále to nešlo. Prosila jsem doktorku .. o císařský řez, ale ta mi odpověděla, že to můsí jít přírozenou cestou a ani to není již možné, taháním zpět z děložního hrdla by se dítěti víc ublížilo...
Bohužel matka příroda mi nenadělila to co ostatním matkám, a to že nemohu přivést dítě na svět přirozenou cestou. Příčinou bylo uvíznutí v děložním hrdle, došlo k nedostatku kyslíku tím k přidušení a otoku mozečku. Když se narodil nedýchal, museli ho resuscitovat a odsávat plodovku. Odnesli ho hned do inkubátoru a napojili na kyslík, takže jsem ho ani neviděla.Kolik minut byl mozeček bez kyslíku není známo. Po nekonečných třech dnech trápení se malý narodil 14.2.2000, vážíl 3,80kg, měřil 53cm. Nemohla jsem se dočkat až Románka uvidím. Na druhý den mi řekli, že se můžu jít na Románka podívat. Po chvílce mne ale zarazilo jeho chování, pěstičkou se stálé bouchal do tvářičky. Zdravotní sestra si toho ani nevšimla, až po mém upozornění, ta hned zavolala doktora a ten rozhodl okamžítý převoz vrtulníkém do dětské nemocnice Brno v Černých Polích. Byla jsem z toho celá vyděšená a honilo se mi hlavou, velké množství otázek. Když jsem se zeptala co se děje, tak mi nedokázali nic říci.
Vrátila jsem se na pokoj, ostatní maminky po porodu byly se svými miminky a mě se chtělo akorát tak brečet. Kdo to zažil, určitě známe ten strach a bezmoc.
Po propuštění domů z porodnice jsem na druhý den jela za Románkem do Brna kde jsem zůstala. Byla jsem šťastná, že jsme konečně spolu. Byl to neuvěřitelně krásný pocit, když jsem si ho poprvé mohla pohladit. Románek měl stále přidávaný kyslík do inkubátoru, mimo to dostával hromadu léků: proti infekci, dostával léky na sklidnění a na křeče...., odpojen byl až za 10 dní a přeložen do postýlky. To už mi dovolili si ho pochovat a později i koupat, přebalovat ho, nakrmit z lahvičky, naučili mě jak rehabilitovat, prostě se pomalu o Románka starat a tak vůbec. Paní doktorka i zdravotní sestřičky byli moc příjemné a hodné. Jejich obětavost, lidský přístup a péče o miminka byla opravdu obdivuhodná! Románka si sestřičky moc oblíbili a říkali, že je to zlatíčko. Když měl za sebou všechna vyšetření, tak jsem se dozvěděla tu krutou pravdu, že Románek trpí DMO - dětskou mozkovou obrnou. Později jsem se od pani doktorky také dozvěděla, že by měl Románek větší šanci pokud by ho k nim přivezli hned po porodu, nechápala proč tak neučinili a čekali. Po čtrnácti dnech jsme si Románka přivezli domů a byli konečně moc šťastní. Neměli jsme tušení co nás přesně čeká, jaké to budou starosti, a že to bude tak náročné.Začali jsme s Románkem jezdit co chvíli po doktorech - neurologie, rehabilitační cvičení (Vojtovu metodu), ortopedie, oční..
Vojtovu metodu jsme doma cvičili 4x denně. Románek u cvičení vždy hrozně plakal, byla jsem z toho pokaždé na nic a chtělo se mi brečet. Postupem času, jak Románek rostl, musel podstoupit několik operací nožiček z důvodu zkracování šlach pod kolínkama a deformace chodidel..... Absolvovali jsme lázně VELKÉ LOSINY, ale po 5 dnech bohužel Románek onemocněl a měl vysoké horečky, takže jsme nemohli chodit na procedůry. V pěti letech začal navštěvovat školku ve stacionáři REMEDIA PLUS Břeclav, tam jezdil rok. V šesti letech přestoupil do školy stacionář UTILIS Břeclav, kam jezdil 3 roky. Mezitím se nám v srpnu 2006 narodila dcera a Románkovi sestřička Nicolka .
Tentokrát jsem rodila v Brně na Obilním trhu. Opět při porodu naznačovalo to, že se opakuje stejná komplikace jako u syna, takže nakonec se malá narodila císařským řezem, je zdravá. Snaží se mi s Románkém pomáhat.
Čtvrtým rokem Románek jezdí 2x týdně do stacionáře VLAŠTOVKA v Hodoníně, kde se mu moc líbí, těší se tam a prospívá mu to.Mají rehabilitaci, canisterapii, vodoléčbu - perličková koupel, solnou jeskyni... Dnes je Románkovi 13 let, nechodí, nemluví, nestojí, má epilepsii, na kterou bere léky, je plně závislý na oblékání, hygienu, přesunování z místa na místo, zvedání, krmení...
V srpnu 2013 se narodila druhá, zdravá dcera a Románkova sestřička Nancy, opět císařským řezem. Románek je veselý, usměvavý klučina a jsme všichni rádi, že je tady s námi, po tom všem co se stalo. Když ho vidím šťastného a spokojeného, jsem šťastná i já. Milujeme ho a nikdy by jsme se ho nevzdali. Abych byla upřímná, přichází chvíle, kdy mi je líto, že není Románek zdravý, kdy se cítím vyčerpaná, jak psychicky tak fyzicky. To si pak říkám, kdyby mi udělali ten císařský řez, tak tohle se nemuselo vůbec stát. Ale zase to přejde a bojujeme dál. Někteří rodiče se nelehce vyrovnávají s tím, že mají postižené dítě. A proto Všem rodičům s postiženými dětmi, přeji velkou trpělivost a hodně sil v boji s tímto nelehkým životem, nevzdávejte to...Také moc přeji všem nastávajícím maminkám, porod bez komplikací, aby se s něčím takovým nikdy nesetkaly...
